Nedávno dlouho a docela vydatně pršelo.
V potocích a řekách stupaly hladiny, někde se voda dokonce vylévala z břehů. Všechno bylo nacucané vodou, ať to byla pole, louky nebo zahrady. Ta situace mě nutila k zamyšlení, jestli za podobnými extrémy jsou jen přirozené vrtochy přírody a nakolik si za to můžeme sami.
Když trochu přestalo pršet, šla jsem se projít okolo naší vesnice. Bylo krásné odpoledne.
Na jedné louce mě zaujala tahle skruž, ze které proudem vytékala voda. Všude kolem bylo v trávě mokro, skoro jakoby tam byl rybníček. Místy byla voda až po kotníky, jinde to pod botami jen čvachtalo, ale nedalo se jít dál.
Musela jsem se vrátit zpátky do kopce, protože bych tam někde zapadla. Jak jsem se vracela do mírného svahu, uvědomila jsem si, že někde tudy by mohla přirozeně přitékat voda z luk a polí, které se odtud zvedají až k lesu. Rozhlížela jsem se, ale nikde kolem sebe jsem žádný potok ani strouhu neviděla.
Popošla jsem o kus výš a zhruba v polovině kopce došla k silničce, která louky protíná. Shora jsem uviděla přitékat malý potůček, který silnici podchází propustkem. Na druhé straně silnice vytéká voda z potrubí do příkopu, ale hned zase mizí někam pod zem.
Co se s vodou děje pak? To se můžu jenom domýšlet.
Doma jsem se pokusila zapátrat ve starých mapách, abych o tom zjistila víc. Našla jsem v archivních mapách Zeměměřického úřadu (ČUZK) mapu z roku 1969, na které je zakreslený potok zhruba tam, kde bych ho čekala.
Jak je vidět, potůček tam zřejmě ještě v 60. letech 20. století býval a dokonce s malým rybníčkem. A někde v místech, co jsem pozorovala přetékající skruž, vtékal do rozsáhlého mokřadu. Bohužel o něco později zřejmě kdosi rozhodl, že se tohle území odvodní, udělají se pod zemí meliorace, aby se dalo využívat jako louka nebo pole.
Zdroj: https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=topo1952&idrastru=D7_2__M-33-103-C-c-1
A tak se stalo totéž, co na mnoha jiných místech.
Původní potok, který se mohl v případě větších dešťů rozlévat po loukách do široka, byl uvězněný do potrubí. Ale to nebylo všechno.
Mokrá louka se provrtala sítí trubek, které stahovaly vodu pod zemí do nejnižšího místa. Pozemek se tím vysušil natolik, aby se po něm dalo jezdit traktory.
Svůj účel to asi splnilo, alespoň na nějakou dobu.
Různé meliorační zásahy dělali lidé na pozemcích už dávno a dávno. Vykopávali stružky, kterými sváděli vodu mimo domy či políčka. Přiváděli vodu na závlahy tam, kde jí bylo málo. Všechny to ale bývalo jen v takovém rozsahu, jaký na svých pozemcích zvládl vybudovat hospodář s jednoduchou technikou.
Od druhé poloviny 20. století se začalo hospodařit ve velkém. Nastoupila kolektivizace zemědělství a přišla doba scelování pozemků. Co stálo v cestě, muselo pryč. S přibývajícími a zvětšujícími se zemědělskými stroji se čím dál víc zvětšovala plocha polí i luk, aby bylo jejich obdělávání snazší.
A tak se rozorávaly meze a strouhy či potoky se nahrazovaly potrubím.
Potoky, které se kroutily mezi poli, nebyly vždycky vítaným sousedem. Čas od času se z nich voda rozlila do polí a poničila úrodu. Nebo si někde voda kousek pole ukousla a potok tam přesunul své koryto. Někde také byly zákruty potoka tak rozsáhlé, že se nedaly obdělávat traktorem, nebo se na podmáčeném břehu traktory bořily.
Aby se tomu předešlo, tak se takový neposedný potok dal „do latě“. Lidé vykopali nové napřímené koryto, které případně také opevnili, aby nedocházelo k erozi břehů. Jinde se potok, stejně jako na té louce u naší vsi, zavřel pod zem do potrubí.
Vypadalo to dlouho skvělý nápad a bylo to zdánlivě nevinné. Jenže tímhle narovnáváním potoků i řek se délka cesty pro vodu nepředstavitelně zkracuje. Našla jsem například informaci, že za posledních 200 let se naše toky zkrátily až o 4.500 kilometrů.
Možná vás teď napadlo – no a co? Proč by to měl být problém?
Zkusím Vám to ukázat na jednoduchém příkladu.
Nebojte se, není to příklad z matematiky, i když by se to na první pohled mohlo zdát.
Představte si, že jedete z města A do města B a můžete si vybrat mezi dvěma cestami. Můžete se vydat po dálnici, která mezi nimi vede, budete v cíli coby dup. Vzdálenost mezi oběma městy prosvištíte velkou rychlostí, za krátký čas. A stejně tak rychle se tam s vámi po dálnici dostane spousta aut najednou.
Když si vyberete cestu po malých okresních silničkách, které se kroutí od vesnice k vesnici, bude vám cesta trvat rozhodně delší dobu. Cesta se každou chvíli zatáčí mezi poli a lesy, není moc přehledná, a tak nemůžete jet moc rychle. V každé vesnici pak musíte ještě o trochu víc zpomalit.
Určitě si dokážete představit, jaký je rozdíl jet po venkovské silničce a nebo po dálnici.
A jak to souvisí s vodou?
Představte si, že nejedete autem po silnici, ale že jste vodou v potoce, který teče mezi těmi dvěma městy. Jaké to je?
Když má voda možnost pohybovat se v přirozeném prostředí, tak se potok kroutí a zatáčí. Jeho koryto se vlní v meandrech a z jednoho místa do druhého mu to trvá docela dlouho. Cestou se občas zdrží v nějaké vymleté tůňce a jeho pohyb se ještě zpomalí. Stejně jako když přijedete autem po okresce do vesnice, také zpomalíte 😊
Díky tomu má voda dostatek času, aby se vzájemně propojovala s okolní půdou prostřednictvím dna a břehů. Rostliny na okolních pozemcích, včetně keřů a stromů mají díky tomu dostatek vláhy. Voda se také může doplňovat do hlubších vrstev.
Jestliže je ale trasa potoka narovnaná a třeba ještě opevněná betonem nebo kamenem, sviští takovým korytem voda jako po skluzavce, nebo jako auto po dálnici.
Vnímáte a vidíte ten rozdíl?
Současná doba je nastavená na rychlost a výkon. Většinou tak raději volíme pro dosažení našeho cíle cestu po dálnici. Ale neutíká nám tím něco?
Cesta vody se napřímením potoka nebo řeky zkrátí a její pohyb se zrychlí. Do narovnaného a opevněného koryta se vejde mnohem víc vody a její rychlost může být o dost větší, než by byla v korytě přírodním. Když někde poblíž zaprší, všechna voda rychle odteče potokem někam dolů. Nemá prostor ani čas, aby se zdržela, zpomalila, a při tom zasakovala do okolní půdy.
Když se takových napřímených potoků setká víc, může snadno dojít k něčemu, co se bude podobat dopravní špičce na dálnici. Jenže voda se jen tak nezastaví v koloně. Bude se rozlévat do okolí, všude tam, kde najde volný prostor. Povodeň pak může zaplavit pole, louky, zahrady, ale i ulice nebo domy.
Důsledkem pak jsou menší či větší povodně.
Méně viditelným dopadem rychlého odtoku vody z krajiny je sucho. Jak se voda napřímenými potoky dostává rychle z krajiny pryč, nemá dostatek času, aby se zasakovala. To se může projevit tak, že začne scházet v půdě rostlinám nebo postupně ubývat ve studních nám lidem. A to je taky hodně nepříjemná situace.
Tak si myslím, že některým rozmarům počasí jsme zřejmě neúmyslně nepomohli my, lidé. Když známe důsledky, které napřímení a zatrubnění potoků přináší, je teď nejvyšší čas na změnu. Naštěstí si to už hodně lidí uvědomuje a na mnoha místech vracejí vodu tam, kde dřív přirozeně byla. A to je dobře 
Jsem za to vděčná
Na obrázku akce Agentury ochrany přírody a krajiny – revitalizace Černého potoka. Zdroj: https://www.adapterraawards.cz/Databaze/2020/Revitalizace-Cerneho-potoka-a-jeho-pritoku
Více podobných projektů můžete najít v databázi soutěže o cenu Adapterra Awords zde
Zajímá Vás toto téma a napadají Vás další otázky?
Napište mi
Můžete mne také sledovat na Facebooku a Instagramu,
kam pravidelně přidávám zajímavosti a postřehy nejen o vodě.
Najdete tam také upozornění na nové články na mém blogu.
Pojďme žít v souladu s vodou 😊
Jsem milovnice vody ve všech jejích podobách a obdivovatelka krásy a moudrosti přírody.
Současně jsem nadšená propagátorka hospodaření s vodou. Pomáhám hledat a nacházet možnosti, které jsou současně funkční i krásné, užitečné i prospěšné přírodě.
Více si o mně můžete přečíst v mém příběhu